Sen
Sen
Vracel jsem se domů a byl jsem už blízko kostela. Foukal jemný, ale přesto vnímatelný vítr. Chvílemi bylo slyšet jeho zvuk, tedy pokud člověk nebyl zrovna hluboce zamyšlen např. o smysluplnosti „chytání větru“ – k čemuž bych přirovnal dobu před svátky…
V jednu chvíli se mi zdálo, že jsem zaslechl velmi jemný zpěv. Ale to přece není možné, kdo by tady teď zpíval, vždyť je sobotní podvečer týden před Vánocemi a je už docela tma. To se mi asi zdálo. To určitě vítr kouzlí své umění…
Ale znovu, opravdu slyším známou melodii. A je to koleda. Teprve teď jsem si všiml nedovřených dveří na boční oratoř. Kdo to zase zapomněl zamknout, pomyslel jsem si naštvaně…
Pomalu a tiše stoupám po schodech nahoru. Není rozsvíceno, ale světýlka se na stěně mihotají. Za chvíli zjistím něco, co mě doslova rozhodí. V lavicích sedí Jirka, Verča, Terezka, Tomáš, Marek a další… a mají tzv. „čelovky“, kterými si svítí do textu koledy Tichá noc. Všichni nezpívají, někteří pouze sedí a dívají se na ostatní. Co je zvláštní, ale přitom asi nejkrásnější, je to, že zpívají slabě, jakoby potichu. Nikdo je nevede, slova slok jdou jaksi zevnitř, z jejich nitra. Nerozumím tomu… Ale poslouchám a ani nedutám…
Kdo je tady pustil? Kdo jim to dovolil? Ví o tom jejich rodiče? Jak dlouho už tady jsou? Nebude z toho průšvih? – pár myšlenek tohoto typu se mi vkrádalo na mysl, ale tichý zpěv je zahnal, stejně jako další otázky.
Pak skončil zpěv, v tichosti se všichni zvedli a odešli… Já se ani nestačil zeptat, co to vlastně všechno bylo. Některé děti se při odchodu usmály a mně až za chvíli došlo, že tam stojím s otevřenou pusou, neschopen slova. Jediné, co se mi po chvíli povedlo, bylo podívat se tmavým kostelem směrem k „věčnému světlu“, které jako malý maják jasně říkalo, že vše je v pořádku a Pán také poslouchal a možná ani nedutal…
PKF
