S láskou vzpomínáme…

Procházím si hřbitov v jedné lokalitě, kterou jsem služebně navštívil. V minulosti jsem docela často slýchával z úst starších a zkušenějších, že při svých cestách neopomenou na tamější hřbitov zajít, že je to zajímá…

Většinou se zajdu na hřbitov podívat docela rád, protože je to určitá nápověda o lidech zdejších a pietních projevech vnějších.

A jistě jste mnozí už udělali zkušenost, že na hřbitově vám jeho „obyvatelé“ neublíží, což se o těch vně hřbitova říci mnohdy nedá. Zastavuji se u hrobu, který je docela mimořádně zarostlý všelijakou trávou různých druhů. Taková zmenšená džungle v místním podání. Na pomníku dole poměrně velkými písmeny stojí: „S láskou vzpomínáme“. Podívám se na data úmrtí a nejsou zase tak dávná. Z pěti jmen jsou poslední dvě datována do let 2001 a 2007. Zase podle dat narození šlo o starší rodinné příslušníky.

Začínám přemýšlet. Neměli děti? Nebo jiné příbuzné? Proč se nikdo o hrob nestará? Nenašel se v té rodině nikdo, kdo by alespoň jednou za rok upravil hrob?

Nevím, mám asi zbytečnou starost, co je mi do toho.

Kdo tedy s láskou vzpomíná? Proč k těm vzpomínkám nepřidá alespoň vyplevelení hrobu?

Při těchto otázkách, které se mi stále vynořují v mysli, se objevují vzpomínky na mnoho návštěv hřbitova v rodné farnosti, kdy jsme udělali s mnoha vrstevníky nezaplatitelnou zkušenost s tím, že na Dušičky je na hřbitově tak krásně. Je možné tam vnímat velmi silně pokojnou atmosféru mezi návštěvníky…

Mnozí lidé se modlí, jak umí…

Množství světel a světýlek ze svíček a lampiček vytváří nepopsatelný prostor, ve kterém se pohybují lidé, vzpomínající na své blízké. A tady bych pouze dodal přání, ať je to vzpomínání s láskou. Takové vzpomínání je totiž jediné, které má nějakou cenu.

                                                                                  PKF