PROSÍM, NEDÍVEJ SE...
Je to pouze pár let, konkrétněji několikery vánoční svátky, kdy vstupuji s ministranty před oltář v našem kostele sv. Martina, poklekneme a jdeme na svá místa. Ale zároveň na konci mše svaté postojíme trošku déle před oltářem, kdy po modlitbě za zdar lidových misií zpíváme závěrečnou koledu – Narodil se Kristus Pán. A tam se to děje.
Nikdo si toho asi nevšiml (alespoň si to myslím), že děťátko, položené v jeslích před oltářem, upírá své oči pouze do jednoho bodu…
Jsou obrazy a sochy, kde se vám zdá, že vyobrazená osoba se na vás dívá, ať už stojíte vlevo nebo vpravo, blízko nebo daleko. Toto dítě ne. Dívá se do jednoho bodu. Kam? No, to je právě ono. Dívá se na mě!
Tedy na kněze, který stojí naproti němu uprostřed ministrantů, má svou průměrnou mužskou výšku a pohledem projede svatostánek, oltář až nakonec spočine pohledem v tváři Dítěte. Vím, že jde o sochu ze sádry, vím, že se za několik dnů uchopí a uloží do skříně, kde bude ležet do dalších Vánoc, vím, že jsme na takovýto výjev zvyklí (v předchozích farnostech mé služby to tak nebylo). To všechno vím… Ale dívá se na mě.
A já bych chtěl někdy uhnout pohledem, někdy postavit na mé místo někoho jiného, třeba ministranta, jen ať pohled dítěte nejde přímo na mne.
Když chci po farnících nějakou věc, ale nemám trpělivost k vysvětlování, dívá se na mne.
Když „kážu vodu a piji víno“, dívá se na mne.
Když mluvím o lásce k Bohu a bližnímu a v mém nitru je tma, dívá se na mne.
Když…, dívá se, nemračí se, možná se usmívá. Co je na tom pohledu Dítěte vlastně nejtěžší? No právě to, že se mi chce dívat do očí, neuhýbat, nedělat ztrápený obličej, koho to má vlastně před sebou. Prostě neztratit mě z dohledu!
Milí farníci, možná si někdy připadáte takoví, že by měl náš Pán vzít klacek a seřezat vaše pozadí nebo vám od plic něco ostrého říct nebo vám dát nějaké těžké pokání… Nejsem si jist, zda by to udělal. On se dívá a nechce ztratit tvůj pohled. Když máš sto chutí mu říct: „Prosím, nedívej se“, upusť od toho, upusť.
PKF
