Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polibek

2. 7. 2018

 

            Kdysi se mě kdosi zeptal, zda jsem prožil polibek. Musím se přiznat, že jsem tehdy váhal s odpovědí, protože mě otázka mírně překvapila a našla vlastně nepřipraveného. Na otázky typu: „Byl jste někdy zamilovaný?“ a „Měl jste někdy někoho rád?“ jsem odpovídal poměrně často, protože to některé lidi zajímalo, zajímá a zajímat pravděpodobně bude, i když někdy je to otázka ze zvědavosti a někdy možná z jiných pohnutek. Zatím jsem nezažil silný pocit, že by to byla nebo že to má být otázka zákeřná, přesto, že je poměrně citlivá. A tak přemýšlím o projevu lidském, který se nazývá polibek (o podobné rovině ze světa zvířecího nechám pronést úvahu raději povolanějšími osobami nebo osobou).

V dětství byl polibek součástí oblasti, která přece jen pro děti byla skoro nepřístupná, alespoň u nás doma. Nejvíce se to dá demonstrovat na vzpomínkách, že když se v televizním filmu např. hlavní či nehlavní hrdina s někým políbil, ozvalo se z úst mámy: „Nedívej se“. Pokud jste se teď usmáli, rozumím vám. Při narozeninách či svátku se na konci přání tak nějak automaticky dala oslavenci pusa. Tento úkon začal být citlivý v pubertě a většinou s tímto obdobím skončil.

První lásky (z drtivé většiny platonické) mnohdy k polibku nedospěly, prostě nedospěly. Až s vážnou známostí se toto gesto lásky objevilo a co všechno obnáší, zná ten, kdo jej prožije.

Jako chlapec jsem nerozuměl, proč pan farář na začátku a konci mše, a také před čtením evangelia „přičichává“ k oltáři a k té knize, ze které o Pánu Ježíši četl nějakou pasáž. Dnes už vím, že „nečichá“, zda je dobře vypráno oltářní plátno nebo zda kniha je či není zatuchlá. Že je to projev úcty. Aha – tedy polibek je i projevem úcty, nejenom náklonnosti či vášně. Už přes dvacet let je mi toto gesto dopřáno – položit ruce na oltář a políbit ho. Uvědomit si přitom, co je to za místo, koho se to místo týká, co se na něm děje a proč je středem bohoslužby, které říkáme mše svatá.

Zároveň si někdy říkám, co prožívají lidé při polibku? Vzrušení nebo odpor nebo náklonnou lásku k druhé osobě nebo už nic? Prázdnotu? Nebo už zažili na vlastní kůži, jaký byl význam polibku Jidášova na tvář Kristovu? Nevím, to ví oni, a mohou to určitě říci Bohu, který čeká na lidská vyjádření – vděčnost, radost, zklamání, rozčarování, prostě na všechno, co člověk prožívá.

A proto – člověče, řekni Bohu v modlitbě všechno, nevybírej zbytečně, co se hodí a co ne.

                                                                                               PKF