Jdi na obsah Jdi na menu
 


BÍLÁ KOŠILE

7. 8. 2018

BÍLÁ KOŠILE

 

Jmenoval se Bilík a zemřel už hodně dávno. Mohl jsem mít tak deset, možná dvanáct let. Jeho křestní jméno už si nevzpomínám a ani si nejsem jistý, zda se jeho příjmení psalo česky nebo německy, jak to u nás na Hlučínsku častokrát máme. Prostě pan Bilík. Byl to soused, starý pán. Věčně v montérkách, protože stále doma něco dělal. A byl včelař. Jednou mě s mladším bratrem vzal do úlu, ukazoval a vykládal a my jsme tehdy na chvíli nahrazovali pověstnou Alenku v říši divů…

Ale důvod, proč si pana Bilíka pamatuji a rád na něj vzpomínám je jiný. Bývalo to v létě. Z našeho pozemku jsme mohli procházet přes sousedy na jednu stranu vesnice a přitom přes plot bylo vidět právě k Bilíkům. Do jejich dvora a zahrady. Několikrát v sobotní pozdní odpoledne nebo spíše podvečer jsem při procházení sousedovic pozemkem vídal pana Bilíka, zpomalil jsem, a tak trochu tajně ho sledoval. Byl totiž oblečen v černých svátečních kalhotách a nažehlené bílé košili. Mezi prsty držel asi nějaké cigáro (cigareta je tenčí a bílá a ministerstvo zdravotnictví tehdy ještě nevarovalo). Občas potáhl a následně se kolem něj objevil bílý obláček. Muž, kterého jsem znal pouze v montérkách, teď volným krokem procházel svůj pozemek, rozhlížel se, tu na střechu svého domu, tu na okapy, uložené dřevo, včelín, stromy. Prostě na své hospodářství, zda všechno klape a je v pořádku. V týdnu pak, zase v montérkách, se snažil uvést do pořádku to, co v pořádku nebylo.

Pro můj život, hned po rodině, jedna z postav, která utvářela můj pohled na svátečnost času. Sobotní odpoledne nebo podvečer už patří do nedělního klidu a slavnostnosti. Bylo uklizeno, domem voněla buchta a oblečení (montérky už visely na věšáku v chodbě) bylo to hezčí, co jsem měl.

Děkuji nejen rodičům, ale děkuji i panu Bilíkovi, že u mě utvářel určitý pohled na rozlišování času.

Děkuji dnešním rodinám, že i přes složitost doby, se snaží svým dětem vštípit moudré rozlišování mezi všedností a svátečností. Nakonec – být stále v jedněch teniskách – cítíte to?

Neděle je den Páně, den odpočinku. Nedejme si ji ukrást všedností.

 

PKF