1. BIBLICKÉ OKÉNKO
V nadcházející době budeme zaměřovat svoji pozornost ke čtení Božího slova, přítomného zejména v Písmu svatém. To patří spolu s liturgií k základním pramenům katolické církve a její víry. Boží slovo se obrací k nám všem jako ke společenství věřících, protože ve víře máme zrát společně.
Tzv. biblická čtení, která hodláme dělat díky Bibli, nejsou pouze kvůli tomu, že máme Bibli, ale spíš naopak. Bible je kanonická sbírka spisů, jejíž formy a zvláště obsah se odráží v četných spisech Starého i Nového zákona.
Čtení Bible je aktivitou, v níž se obsah jako celek stává bezprostředním předmětem katecheze. Můžeme to nazvat jakousi „abecedou“ Bible. Patří sem např. všeobecný úvod ke správnému chápání její identity, výklad vzniku a dějin biblických textů, určení hlavních rysů a témat jednotlivých biblických spisů.
Určitě nás může překvapit myšlenka, k čemu je taková znalost Bible potřebná? Písmo svaté přece můžeme číst s duchovním užitkem sami. Důvodem pro společné čtení je naše současná kulturní situace. Myšlenky mnoha lidí naší kultury ovlivňuje řada aspektů. Lidé mají s Bibli nezřídka potíže a často mají i mnoho otázek. Prostřednictvím společného čtení z Bible můžeme a máme usilovat o seriozní odpovědi na naše otázky a nejasnosti. Tak to vyžaduje úcta k Božímu slovu, ale i k tomu konkrétnímu dotazujícímu se člověku.
V dnešní době je do kritického postoje k biblickému dědictví vtažena většina našich současníků, nevyjímaje ani mládež a děti. Proto čtení textu Písma svatého chápejme jako formu služby Božímu slovu, kterou nám umožňuje jeho text, jakožto specifické znamení, přenesené do lidské řeči. Biblický text je nám časově i prostorově do jisté míry vzdálený. Není proto divu, že nás církev naléhavě zve, abychom k němu udělali alespoň několik kroků.
Biblický text se nám má stát i předmětem meditace – rozjímání. Meditace v této souvislosti znamená zapojit či vtáhnout sebe samého do vnímání a interpretace posvátného textu. Každý biblický příběh je přímo či nepřímo pozváním, abychom do něj sami vstoupili, samozřejmě každý svým způsobem a podle možností a svého „životního prostředí“, a tak prožili to, či sami se podíleli na tom, o čem vypráví..
av
