Jdi na obsah Jdi na menu
 


Milý nedělníčku - osobní svědectví

6. 2. 2017

Milý Nedělníčku,

 

jmenuji se Terezie. Před nějakou dobou pan farář vyzval ty, kteří mají nějakou příhodu a chtěli by se o ni podělit s ostatními, ať ji napíšou.

Mé svědomí (nebo snad Boží vůle?) chce, abych napsala, co jsem prožila.

Stalo se to před čtyřmi roky, kdy mi zemřel tatínek. Poznala jsem, co je to Boží vůle.

Když táta onemocněl, vypadalo to s ním zle, do nemocnice nechtěl, ale musel. Paní doktorka mu řekla, že ho takhle nemůže nechat doma. Jeho vůle žít byla ale tak silná, že se dokonce znovu postavil na nohy. Netrvalo to však dlouho a jeho tělo začalo slábnout. My jsme věděly, co se děje. Lékaři v nemocnici totiž po několika vyšetřeních zjistili mimo jiných nemocí, že má nádor, který se nedá jen tak operovat; vzhledem k tomu, že má vysokou cukrovku, nepřežil by to. Máma se rozhodla společně s námi dcerami, že tuhle zprávu tátovi neřekneme a požádalo o to i lékaře. Ten našemu přání vyhověl a dodal: „Možná, že se příští kontroly nedožije“. Táta měl takovou chuť žít, že na kontrolu k lékaři přišel „po svých“. Pak mu ale začala síla ubývat a asi po půl roce byl z táty ležák upoutaný na lůžku. Chodívali jsme mámě pomáhat, jak jen to šlo. Táta měl vysokou cukrovku, tak nás poznával hlavně po hlase, protože na oči už neviděl. Začal mít proleženiny. Ty ho natolik trápily, že nás prosil, ať ho necháme umřít, ale máma tátovi řekla, že ho takhle nemůže nechat a že musí vydržet do Boží vůle.

Den kdy táta umíral, byl smutný, ale zároveň i krásný. Co jsme prožily, se nedá jen tak napsat ani říct, to se musí prožít.

Říká se, že člověk, který umírá, nemá být rušen a tak jsme seděli ve vedlejší místnosti a tiše si povídaly. Dva dny už táta nemluvil, když najednou začal volat silným hlasem: „Mámo, mámo!“ Když jsme přišly k tátovi, díval se kolem sebe a usmíval se. On nevolal naši mamku, ale tu svou. Máma chytla tátu za ruku a řekla: „Tady jsem, chtěl bys něco?“ On se otočil k mámě a řekl: „Farářa!“ Pan farář k tátovi chodíval pravidelně, takže si myslíme, že nechtěl, abychom tam zůstali sami, až umře. Nebylo to lehké zůstat v tichosti, abychom ho nevyrušily. Najednou začal táta zvedat obě ruce, rozhlížet se kolem sebe a usmívat se. Máma se snažila dát tátovi do ruky svíčku, ale šlo vidět, že ji odmítá. Asi se vítal s ostatními. Bylo to krásné vidět, jak se vítá, ale pak se mu rozzářily oči a s velkým úsměvem se díval po celém stropu. Vypadalo to, jako by vešel do nádherné místnosti. V tu chvíli jsme měly na tváři úsměv i my a bylo nám tak lehce a krásně. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale byl to nádherný pocit. Já si myslím, že přišel Pán Ježíš a dovolil tátovi, aby se s námi ještě rozloučil, protože mu pak ruce klesly a táta začal volat“ „Mámo, dej mi pusu, já už jdu.“ Máma mu dala pusu a táta řekl: „Kde jsou moje děti?“ „Tady jsou“ řekla máma, a protože je nás pět, řekl pětkrát sbohem a zemřel. V tu chvíli přišel pan farář.

Jako malá holka jsem si myslela, že umírání musí bolet. Dnes už jsem dospělá a díky tátovi jsem poznala, jak to může být krásné, když máte Boha ve svém srdci.

                                                                                  Terezie