Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim...

29. 12. 2018

„Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim – vždyť právě takovým patří Boží království!“

(Marek 10,14)

1452108876.png

(obrázek převzat ze stránek: https://jezismaria.weebly.com/cesta-do-neba.html)

 

Bylo těsně po Vánocích. Stála jsem při mši svaté v kostele vzadu. Nebyla jsem sama, pochodovaly kolem mě dvě malé děti – děvčátko a chlapec, které tam přijely na pouť se svou maminkou, která seděla kousek ode mě v lavici, s dalšími lidmi ze své farnosti. Vypadalo to, že děti mou přítomnost vůbec nevnímají. Prohlížely si se zájmem zpěvníky v lavici, jak vypadají naše obětní dary, co by asi tak mohlo být schované za tmavými dveřmi zpovědnice a jaké smetí to leží na našem novém koberci. Když začaly zjišťovat, jestli se vejde jejich malá ruka do krabice na stole pod kůrem, opatrně jsem se naklonila a zašeptala, že by to krabice nemusela vydržet. Zvedly na mě své zvědavé oči a začaly zkoumat mě. Jak se tvářím, co udělám, jestli budu hodná nebo zlá. Maminka k nám nakoukla z lavice, jestli nezlobí a já jí dala kývnutím hlavy najevo, že může být klidná.

Klekla jsem si k nim, usmála jsem se a zeptala se potichu na jejich jména a věk. Děvčátko, bylo sdílnější, okamžitě si kleklo vedle mě a začalo odpovídat: „Já jsem Kačenka a bude mi už brzo 5 roků a tohle je můj kamarád Lukášek.“ Položila jsem si prst na pusu, abych jí naznačila, aby šeptala jako já. Holčička okamžitě gesto pochopila. Usmála jsem se na ni a pošeptala jí, že mají krásná jména. Podala jsem jim obrázek svatého Mikuláše a ovocný bonbon, který jsem našla v kabelce, a od té doby se ode mě děti nehnuly. Při obětování, když jsem si opět klekla na zem, Katuška se na mě tázavě podívala, tak jsem jí pošeptala: „ Klekneš si vedle mě?“ Okamžitě si beze slova klekla a dívala se na mě, co dělám a opakovala to. Než jsme se postavily, pohladila jsem ji po vlasech a pochválila ji, jak je šikovná. Když jsem se chystala jít k přijímání, zeptala jsem se dětí, jestli si chodí ve svém kostele během přijímání pro křížek a nevěděly, povzbudila jsem je tedy, že pokud by chtěly, mohou jít. Kačenka se zašla zeptat maminky, která seděla o kousek dál v lavici. Šla jsem dopředu a najednou se děti objevily zase vedle mě a šly po mém boku. Klečely vedle mě i po přijímání, kopírovaly vše, co jsem udělala. V závěru mše svaté děvčátko odešlo za maminkou a vzápětí se vrátilo a natahovalo ke mně otevřenou dlaň s hašlerkou. Poklekla jsem k ní a ona mi podávala bonbon, dívala se na mě, usmála se a zašeptala: „To je pro tebe. Zase přijedu.“  Bylo mi do pláče. Napadlo mě, že kdyby se lidé k sobě chovali pěkně, snažili se vidět na druhých především to dobré a ne to zlé, jako to dítě, kterému stačilo tak málo, aby se otevřelo a rozdávalo lásku kolem sebe, značně by ubylo na světě lidí, kteří jsou osamělí a hladoví po lásce, která se jim nedostává.

Na konci mše řekl pan děkan poutníkům: „ Děkuji, že jste vzali i své děti. Ony jsou naše budoucnost. Pokud je nepřijmeme v kostele jako malé, už je tady nemusíme nikdy vidět.“ Já bych to ještě doplnila o větu: „Pokud jim ukážeme, jak k sobě být ohleduplní a laskaví, budou to umět předávat dál.“

Ježíš řekl: „Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něj nevejde.“ (Marek 10,15) Milí rodiče, nebojte se brát své děti do kostela a odpovídat tak na Ježíšovu výzvu. A my, kteří tam jsme, naučme děti, že naše chrámy jsou místem lásky.  

V. Dudová